Hostina králů, monstrózní vlny a noc na poli aneb ze života v sedle

Chladné a zamračené ráno vynahradil královský piknik v portugalském stylu. Víno a šampaňské teklo proudem, stoly se prohýbali jídlem. Po obědě jsem podstoupil klubovou ceremonii s klackem v ruce. Odpoledne jsem pozoroval vlny velké jako kamion a v noci jsem neměl, kam složit hlavu. To vše a ještě něco navíc za dvanáct hodin v sedle na kole.

Instantní infarkt po ránu

Je ráno a ze stanu slyším, jak si chlapy balí své věci. Můj problém je, že nerad spěchám a nepočítal jsem, že tito pohodáři budou ráno, tak rychlí! Vyhrabal jsem se ze spacáku ven, okolo celého kempu byla hustá mlha a nezvyklé chladno. Všichni až na mě byli sbalení a já tušil, že si budu muset pohnout, aby na mě nečekali dlouho.

Oproti mě měli jednu velkou výhodu. Všechny své věci naházeli do tašek a ty pak hodily do dodávky. Nemuseli se trápit pečlivým skládáním věcí do brašen, aby využili každičký kousek cenného místa. Co už…. Zkusím to bez keců stihnout, co nejrychleji. Za pár minut mi už kluci nabízeli pomoc. Potěšilo mě to, ale odmítl jsem to, neměli mi jak pomoc.

Šel jsem za Carlosem se zeptat, co je vlastně dneska v plánu, že tak brzo opouštíme kemp. Prý ho musíme uvolnit pro další hosty do devíti hodin a pak pojedeme do města na snídani.

Super, takže kluci budou pořád ve městě. Chlapům jsem ulehčil trápení a řekl jim ať na mě nečekají. Dám si ještě sprchu, nabiju foťák a pak za nimi dorazím. Měl jsem pár z nich v přátelích na facebooku, takže kdybych se ztratil, což se mi děje až nezvykle často a nebo je nemohl najít, tak bych někomu z nich napsal zprávu. Kluci vyjeli na snídani a já se znovu přepnul do svého želvího módu a nikam nespěchal.

Take it easy…

Bylo osm, měl jsem ještě hodinku k dobru. Jako první jsem dal nabíjet foťák, ať využiju čas během balení stanu a spacáku. Kolo jsem si v klidu nachystal, utáhl brašny a šel jsem si dát ledovou sprchu. Měl jsem v plánu v následujících dnech jet do hor a tušil jsem, že dlouho na sprchu nenarazím, takže jsem se pořádně vydrhl.

Stíhal jsem to krásně, bylo skoro devět a já už šlapal z kempu za chlapy. Do města vedla jenom jedna cesta a to z kopce dolů. Svištěl jsem jako o život, obličej a ruce mi mrzli a na sluníčko to dneska nevypadalo. Za chvilku jsem byl u pobřeží, kde jsem zahlédl dlouhatánskou řadu kol hned u prvního bistra

Tohle bylo první ráno v Portugalsku, kdy bylo opravdu chladno, zamračeno a oceán halila hustá mlha. Musel jsem si na sebe hodit mikinu. Byla to bizarní podívaná, na pláži stálo spousta překvapených turistů v plavkách, kteří čekali na slunečné, teplé ráno a ono nic. Kolo jsem opřel o plot k dalším kolům, zamkl jsem ho a šel si objednat něco k snídani.

Zevlovací pauza

Objednal jsem si malou kávu a a housku s kusem vařeného vepřového a hořčicí. Kdybych tušil, co za hostinu mě za pár hodin čeká, tak bych si ráno nedával, tak sytou snídani.

Chvíli jsem s kluky klábosil a řešil s nimi, jak to teda bude dneska vypadat. Čeká se prý na pečená selátka, budou až odpoledne. Dáme si teď všichni rozchod ve městě a pak se mi ozvou až bude všechno nachystané. To zní dobře.

Po snídani jsem se se všemi rozloučil. Kluci se rozjeli do města a já zůstal u bistra na pláži. Byla tam wifi zdarma, tak jsem to využil. Poslal jsem rodině pár fotek, něco nasdílel na instagram, zkontroloval facebook a email. Po své denní dávce internetu jsem se musel pustit do opravování české vlajky připevněné na mé zadní brašně.

Začala se trhat a jí o ní nechtěl přijít. Vlajky obecně přitahují pozornost lidí, ať jí máte na kole nebo třeba na batohu, když stojíte u silnice a stopujete. Vytáhl jsem svou skromnou sadu šitíčka a začal s opravou. Pár kolemjdoucím jsem zvedl náladu, když mě viděli jak sedím u bistra na kamenné zídce, která oddělovala pláž od chodníku, poslouchal jsem nahlas muziku a u toho jsem zašíval českou vlajku.

Odvěký problém s veřejnými záchody

Oprava se povedla a mě začala “volat příroda”. Asi nebyl dobrý nápad si hned po ránu dát vařené vepřové. Rychle jsem na mapě v mobilu našel nejbližší veřejné záchodky a vyjel k nim.

Modlil jsem se ať tam jsou i záchody pro vozíčkáře. Tušil jsem, že mi to nezabere pár minut a kolo jsem nechtěl nechávat v turisty přeplněném městě venku bez dozoru. Usmálo se na mě štěstí a byly to ty nejhezčí a největší veřejné hajzlíky, které jsem zatím na cestě našel. Zajel jsem tam i s kolem a zamkl se do obrovské kabinky. Dokonce tam byla i funkční zásuvka, takže jsem dobil foťák, který se mi v kempu nestihl nabít.

Zase kopec!

Po půl hodině jsem vylezl ven a jel zpátky k bistru. Tam už na mě čekal Carlos se zprávou, že jsou selátka na cestě a můžeme začít šlapat k parku. Bohužel park se nacházel nad městem, takže ten dlouhý kopec, který jsem včera sjeli, jsme museli teď vyšlapat.

Je kolem dvanácté a sluníčko se konečně dralo z mraků ven. Park se nacházel opravdu vysoko nad městem. Když jsme se tam všichni konečně se zasípaným dechem došlapali, překvapil nás nádherný výhled. Slunce příjemně hřálo do obličeje, foukal čerstvý vánek, všude voněly borovice a v dálce křičeli racci.

Piknik králů

Všichni pomáhali s chystáním jídla. Někteří nosili talíře a příbory, jiní zase krájeli sýry a salámy, někdo čistil pomeranče od šlupek, prostě každý přiložil ruku k dílu. Začali přijíždět rodiny některých cyklistů, takže najednou tam bylo, tak přes třicet lidí mluvících portugalsky a já. Přiznávám, že jsem si přál mít vedle sebe taky někoho blízkého, ale tento osamělý pocit hold k solo cestování patří a pořád si na něj zvykám.

Než dorazí hlavní chod hostiny, tak jsme se všichni pustili do předkrmů. Bože, jak já miluji to “jižanské hodování”. Nikdo nikam nespěchá, každý se směje, víno a šampaňské teklo proudem, k tomu křupavý chleba, lahodné sušené salámy a šunky, zrající smetanové sýry, plněné olivy. No prostě pro milovníka jídla jako já to byl ráj. Byl jsem znovu vděčný, že mě tito chlapy s klukovskou duší vzali včera k sobě a já mohl poznat kus “portugalského ducha”.

Mé chuťové pohárky stříkají štěstím….

Načasování na jedničku, když jsme dojídali poslední zbytky z předkrmů, přijela dodávka s dvěma selátky. Ta kouřem nasáklá vůně masa se nesla celým parkem. Selátka položili na stůl a začali je porcovat na malé kousky. Jak ta kůže při porcování křupala a šťavnaté maso se rozpadalo jako máslo, si živě vybavuji do teď. Nemohl jsem se dočkat až tu lahůdku konečně okusím. Nuno mi řekl, že se to jmenuje “Leitão assado à Bairrada” tedy Pečené prasátko z Bairrada.

Nabral jsem si kousek selátka s křupavou kůžičkou na vrchu na talíř, k tomu pečené brambory a vnitřnosti, ledový salátek a kolečka domácího, sladkého pomeranče. Ten kontrast chutí byla hotová atomová bomba pro mé chuťové pohárky, doslova mi stříkaly radostí. Maso se rozpadalo v puse, mělo příjemnou zauzenou chuť kouře, rozpadajícímu se masu dělalo příjemnou společnost křupavá, zlatavá kůžička. K tomu ty vnitřnosti s lehce zemitou chutí a to božské, tučné sousto pěkně vyvažovalo sladké kolečko pomeranče s příjemně kyselkavými tony.

Korunovace

No neměl jsem slov, co na to říct. Po selátku jsme dostali domácí dortík jako příjemnou třešničku na konci hostiny. Pak se stalo něco, co jsem nečekal a dostalo mě to na kolena. Přišel za mnou Nuno s Carlosem, že by chtěli ať se stanu právoplatným členem jejich týmu.

Byl jsem poctěn. Se mnou se do týmu ten den přidával ještě jeden klučina. Museli jsme projít krátkou přijímací ceremonií. Oba jsme si stoupli na vyvýšené místo, v rukou jsme měli klacek představující taktovku dirigenta, před nás se postavili všichni členové týmu a začali zpívat a my je klacíky dirigovali. Bylo to krátké a zábavné, pak jsem dostal triko a stal jsem se členem týmu.

Když mi pak překládali, co nám vlastně zpívali bylo to něco ve smyslu: “Dirigente jdeme si pro tvůj zadek!”. No prostě sranda a pro mě nezapomenutelný zážitek na celý život. Pak ještě zvolili největšího opilce celé výpravy a chlapy, co budou mít na starost plánování další jízdy příští rok.

Jedno krátké dobrodružství bylo znovu u konce. Poznal jsem ještě rodinu Nuna a Carlose. Chlapy se už pomalu balili a kola skládali do dodávky. Já ještě na cestu dostal housky plněné selátkem.

Nuno a já (vedle něj vypadá ta moje “bradka” směšně 😀 :D)

A zase loučení

Pár z nás si šlo ještě dát kávu v blízkém bistru. Na rozloučeni jsme lokli štamprli portugalského likéru Beirao no a přišlo to nejtěžší, říct si sbohem. Se všemi jsem se rozloučil, každého objal, znovu moc všem poděkoval, že jsem je mohl poznat a vzali mě k sobě do týmu. Popřáli jsme si šťastnou cestu a jeli každý svou cestou.

Bylo to pro mě těžké. Na dva dny se stali mou rodinou a já byl zase sám, se svým kolem a mými myšlenkami. Přes smutek jsem nasedl na kolo a vyjel do nedalekého Nazaré, kde strávím dnešní noc.

Za největšími vlnami

Sjel jsem ten dlouhý kopec z parku zpět do města a bohužel na mě znovu čekal ten stejný otravný kopec, na kterém se nacházel kemp. Musel jsem projet kolem něj a napojit se na cyklostezku. Jelikož jsem vyjížděl pozdě a do Nazaré to byly ještě dvě hodiny jízdy, tak jsem se rozhodl, že navštívím jenom maják, odkud je nejlepší výhled na ty největší vlny. Potom zajedu do Lídlu doplnit zásoby a pak pošlapu do dalšího kempu, kde si dnešní noc odpočinu. Ráno si budu moc nechat kolo v kempu a v klidu si tak projít město.

Projel jsem přes dvě větší města, jinak celá cesta do Nazaré, vedla kolem pobřeží přírodou. Byl jsem opravdu natěšený, četl jsem, že tam jsou občas až dvaceti pěti metrové vlny! To je vysoké jako panelák. Taky jsem si četl, že důvod proč jsou zrovna ty velké vlny tam, je že pod oceánem se vyskytuje podmořský kaňon, který se směrem k pobřeží zužuje, což způsobuje narušení oceánského proudu a vlny jsou pak o dost větší než normálně.

V dálce jsem zahlédl pár domů nedalekého Nazaré. Nešlo si povšimnout většího nárůstu turistů. GPSka mě vedla k místu, které mi Nuno s Carlosem doporučili, odkud se vlny pozorují. Jmenuje se Fort São Miguel Arcanjo – maják Svatého Michaela Archanděla.

Vodní hradby a pekelný hřmot

Sjel jsem po cestě k majáku a s kolem došel až na okraj útesu. Všude byli turisté, plno aut a motorek na parkovišti, po pláží chodila jen hrstka lidí. Sedl jsem si kousek od okraje útesu a pozoroval vlny.

Byly děsivě obrovské větší než které jsem doposud v Portugalsku viděl. Obdivoval jsem ty blázny v neoprénech, kteří na prknech plavali směrem k těm pohybujícím se vodním hradbám. Bylo pod mrakem a slunce se schovávalo někde za mraky, což ve mě budilo ještě děsivější dojem z tohohle místa. Na videích na internetu jsem viděl, že občas vlny dosahují až do výšky majáku, což je pro mě teď nepředstavitelné!

Šel jsem si maják prohlédnout a stojí opravdu vysoko nad hladinou oceánu. Všude okolo bylo slyšet hlasité dunění vln tříštících se o útes. Bohužel sezona největších vln je na jaře a to jsem nevěděl. Byl jsem tam v létě, ale i tak vlny byly neobvykle gigantické.

Oceánská anomálie

Co mě opravdu zaujalo je, že když se jdete podívat na okraj útesu dál od centra města, tak uvidíte rozbouřený oceán s obrovskými vlnami. Zatím co když půjdete na druhý okraj, odkud můžete pozorovat samotné město, nedokážete si nevšimnout, že se tam nic neděje a oceán je klidný jako beránek. Zaparkované lodě v přístavu se vesele pohupujou na malých vlnkách, lidi se učí surfovat na klidné hladině vody, jiní zase v oceánu plavou a nebo se bezstarostně opalují na pláži.

Foto z dalšího dne. “TADY” ukazuje na maják, kde jsem stál a za útesem řadí ty vlny.

Prostě na jedné straně pobřeží se odehrává vodní peklo, kde obrovské vlny zaplavují pláže a musíte si dát pozor, ať vás to nestáhne do vody a na straně druhé je všechno klidné a pohodové. Je to právě způsobené tím podmořským kaňonem, který leží jenom na té straně dál od města za útesem.

Trable s nakupováním

Dlouho jsem na útesu nezůstal. Otravovali mě ty davy proudících turistů. Po prohlídce majáku a vln jsem jel do Lídlu. Kde jsem dokoupil základní jídlo jako sýr, chleba, ovoce, chorizo, čokoládu, prostě takový základ na kolo no….

Pokud se okolo obchodů pohybovalo moc lidí, tak jsem kolo nenechával bez dozoru zamknuté před obchodem. Vjel jsem s ním ne férovku dovnitř. Když tam projede nákupní vozík, proč bych se nevlezl s naloženým kolem. Kdyby mě někdo s ochranky požádal, ať kolo nechám venku, byl jsem připravený, že bych mu vysvětlil mou situaci a doufal, že mě pochopí. Všechno je to o komunikaci s lidmi.

Helmu jsem zavěsil na řídítka a do ní dával jídlo jako do nákupního košíku. V tomhle Lídlu jsem žádný problém neměl, pokud nepočítám divné pohledy od lidí. Bylo mi to stejně jedno. Přece si nezkazím výlet tím, že by mě někdo připravil o kolo nebo brašny s věcmi, zatímco si budu nakupovat jídlo. To radši strpím pár nepříjemných pohledů od lidí, které nikdy v životě už neuvidím.

Koupil jsem si toho víc než se mi vlezlo do brašen, tak jsem musel improvizovat. Nákup jsem zavázal na zadní brašnu do igelitového sáčku a vyrazil do nejbližšího kempu. Vypadlo, že každou chvíli začne pršet. Chtěl jsem si, co nejdřív postavit stan, najíst se a jít spát.

Sezona začíná

Jel jsem do prvního kempu za městem. Vešel jsem do recepce, zeptat se kolik stojí jedna noc pro mě a kolo. Bohužel mi recepční řekla, že je to autokemp, takže pro mě nemůže nic udělat, ale mám zkusit druhý kemp, který byl asi pět kilometrů daleko.

No tak jo no, co mi zbývá…. Poděkoval jsem a jel o kus dál. Doufám, že nezačne chcát, honilo se mi hlavou. Jel jsem na okraj města k lesům k druhému kempu. Projel přes bránu a šel na recepci. Na zdi byl ceník. Šest euro za noc, to by šlo.

V kempech moc nespím. No spíš vůbec, ale chtěl jsem si na chvíli užít pohodu a ráno si bez kola projít město. Bohužel pro mě dneska bylo prvního června, což znamená, že začíná letní sezona a cena je dvakrát dražší! Recepčnímu jsem řekl, že to je na mě moc, jelikož jsem na začátku své cesty a nevím kolik dní ještě budu, takže každé euro navíc se hodí. O pohodlí jsem zase tolik nestál a jel jsem do lesa.

Rozžhavte grily, už se blížím!

Kousek za kempem v lese jsem narazil na odpočívadlo s dřevěnými stoly, lavicemi a dokonce i obrovským kamenným grilem. Byl tam jeden karavan s rodinkou. Odbočil jsem teda tam. Aspoň se před spaním s někým seznámím.

Hned jsem je kolem zaujal, portugalsky jsem je pozdravil, zasmáli se a to v nich rozbilo prvotní obavy. Šli ke mě se představit a zjistit, co jsem zač a jestli potřebuji pomoc. Byli ze mě opravdu nadšení. Krom jejich dcery neuměl nikdo anglicky. Ona prý studuje angličtinu na vysoké škole. Dělala nám na chvíli tlumočnici. Řekla mi, že tu jeli dneska jenom grilovat, bydlí asi čtyřicet kilometrů odsuď, takže tu nebudou spát.

Byli už na odchodu a zbyla jim hromada jídla, řekla mi. Tak mi ho dají, jestli budu chtít. Maso, rýži, chleba, limonádu, koláč….. Proč ne, byla by škoda kdyby to vyhodili. Všechno mi z karavanu donesli na stůl a já byl za to vděčný. Babička mi ukázala, že v grilu je ještě žhavé uhlí, takže si tam to maso můžu ogrilovat.

Moc jsem jim poděkoval a rozloučil se s nimi. Hodil jsem maso na uhlí a mezitím co se peklo, jsem prozkoumával odpočívadlo, kde bude nejlepší si rozložit stan.

Kde budu spát?!

Z toho místa jsem nadšený nebyl. Poprvé jsem byl na odpočívadle blízko velkého města. Moc čisté nebylo. Stálo kousek od silnice, což v noci není příjemné, když víte, že vás ze silnice může někdo zahlédnout a jít ze zvědavosti k vám. Taky kolem mě prošlo pár divných lidí, kteří odcházeli někam do lesa a k tomu kolem mě proběhla malá tlupa pouličních psisek.

K sakru! Je skoro noc a já věděl, že tohle není dobré míso na spaní. Sedl jsem si ke stolu, čekal na maso a díval se do map, jestli v okolí není další odpočívadlo nebo něco, kde bych strávil noc. Sklesle jsem seděl, když v tom přijel znovu ten karavan s rodinkou. Vyběhla z něho holčina s kterou jsem se bavil v angličtině. Prý o mě diskutovali v autě a přišlo jim jako dobrý nápad, kdyby si se mnou vyměnila kontakt pro případ nouze. Dala mi na sebe facebook. Nskočila zpět do auta a znovu zmizeli v zatáčce. Bylo to od nich opravdu milé a zlepšilo mi to trochu náladu.

Začalo se stmívat a maso už bylo hotové. Půlku jsem snědl s chlebem a půlku si nechal na ráno. Uhasil oheň v grilu vodou, umyl si zuby a jel jsem zpátky ke kempu. S nápadem, že si ustelu někde v jeho blízkosti, abych měl pocit bezpečí. Na konec jsem si rozdělal bivak v poli vedle kempu a šel spát.

Pokračování příště…

Příště se dočtete, jak jsem se vydal s kolem po dlouhé době u oceánu do hor, jak jsem strávil noc na vrcholku hory u mlýna, proč jsem skoro umrzl na fotbalovém hřišti a nebo jak jsem si domluvil dobrovolničení na eko farmě.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error

Enjoy this blog? Please spread the word :)