Noční šlofík na letišti

Jak jsem zvládl odlet do Portugalska, první noc strávenou pod lavičkou ve spacáku na letišti a nebo jak jsem byl při skládání kola atrakcí kolemjdoucích turistů, to vše a něco navíc se dozvíte v tomto článku. Jako bonus s Vámi sdílím v článku odkaz na web, kde se dozvíte všechny potřebné informace o přespání na letištích po celém světe.

Balení…..

Na zabalení kola jsem spotřeboval hromady kobercovky, eska pásek a asi pět metrů bublinkové folie. Složené kolo do letadla by mělo vypadat jako by jste ho zrovna koupily a vytáhly z krabice, psali na internetu. Začal jsem tedy předním kolem, které jsem odmontoval. Pak jsem vyfoukl obě duše pneumatik, mezi destičky přední kotoučové brzdy jsem dal kus kartonu ať se brzda “nekousne“, odmontoval jsem řídítka, šlapátka i sedlo.

Všechny odmontované díly jsem pečlivě obalil bublinkovou folií a připevnil je k rámu kola eska páskami.

Bohužel fotku připraveného kola nemam, ale tahle vypadalo když jsem ho koupil.

Oblečením jsem vyplnil zbylý prostor v krabici. Udělal jsem to tak, že jsem oblečení rozdělil na více části a vložil do igelitových sáčků, ty jsem pak jako “airbag“ použil na ochranu kola. Karimatku jsem vložil do vidlice. Prostor krabice jsem zaplnil do posledního centimetru krychlového. Narval jsem tam nářadí, ešus, dřívkáč (vařič na dřevo), nůž (ten v příručním zavazadle nemůžete mít), helmu atd…. Vlastně všechno až na spacák, jídlo na cestu a oblečení, které jsem měl na sobě a elektroniku.

Krabici jsem pak oblepil pečlivě kobercovkou a nalepil na ní papír s mým jménem, adresou, tel. číslem a mailem. A tím byl problém s balením vyřešen, váhu jsem zkontroloval na osobní váze. Limit 32kg jsem splňoval.

Spacák jsem si vzal na palubu, kdyby mi náhodou na letišti ztratili někde mé kolo a já měl pár dní “volna“ než by mi ho našli. Se spacákem a batohem se můžete potloukat po okolí a hlavu tak složit kdekoli na ulici. A stejně jsem věděl, že první noc strávím na letišti a spacák budu potřebovat. Nechtělo se mi mrznout někde na lavičce v hale bez spacáku nebo v kabince na hajzlících.

Informace o spaní na letišti v Portu jsem si nastudoval na https://www.sleepinginairports.net/ ,kde najdete spoustu praktických informací a tipů o spaní na letištích po celém světě.

https://www.sleepinginairports.net/

Cesta k polským sousedům

Do Katovic na letiště mě hodil taťka autem, doprovázela mě i přítelkyně, takže loučení bylo hodně těžký a neobešlo se bez slz. Otázka jak zabalit kolo a dopravit ho na letiště byla vyřešena. Teď jen zbývalo dostat krabici přes přepážku do letadla a v Portugalsku ho znovu složit a pak vyrazit.

Na letišti šlo všechno bez problémů a rychle. Mám rád malá letiště, je tam všechno přehledné, nikde nebloudíte a je vám jasné kam máte jít.

Bem Vindo a Portugal

Odlétal jsem na konci května. Zpětně jsem měl štěstí, nedošlo mi, že se tak vlastně vyhnu turistické sezoně a pláže budu mít sám pro sebe. Kolem sedmé večer jsem přiletěl do Porta. Jako první jsem po příletu hledal krabici s kolem mezi zavazadly a dal jsem ji do úschovny na noc. Najít si bezpečný flek na spaní jsem mohl až pak.

Úschovna stála 7 Eur na noc a míst kde přespat byla spousta, zásuvek dostatek, WIFI zdarma, záchody čisté. Kolem jedenácté večer se v horním patře měla zhasínat světla, takže kde strávím noc bylo jasné.

Kde budu spát…..

Na letišti jsem se pár hodin poflakoval, chodil z patra do patra a snažil se zjistit kde co je, kde jsou policajti a ochranka, kde voda na pití, kde si koupím ráno čaj a zároveň jsem pokukoval po místě na spaní.

Byl jsem rád, že nebudu jediný kdo na letišti bude tuto noc spát. Pár lidí ležících na zemi ve spacáku jsem viděl a to mi dávalo pocit klidu, že v tom nebudu sám. Na internetu jsem četl, že tohle letiště, je to dost vstřícné k nocujícím baťůžkářům.

Něco se mi na nich, ale nezdálo. Když jsem se koukal na ty povalující poutníky pozorněji, došlo mi to. Byli to bezdomovci. Bylo mi divné proč místo batohů mají věci v igelitkách a proč je jejich oblečení špinavé jak po týdenním treku v horách. „Super, teď abych se bál ať mi někdo večer neukradne věci!“

Nepropadal jsem panice, koupil jsem si horký čaj na uklidnění, vytáhl spacák, bundu hodil pod sebe a jako polštář posloužil batoh. Našel jsem si pěkné místečko v posledním patře kousek od úschovny. Nade mnou byly kamery. Levou stranu mi kryla lavička, za hlavou jsem měl stěnu a pravou stranu mi dělalo společnost obrovské okno. Byl jsem ze všech stran chráněný. Před spaním jsem si ještě pustil film, Jak vycvičit draka 3, to mě uklidnilo a dodalo odvahu zavřít oči.

Dobré ráno – přežil jsem první noc

Vstával jsem kolem šesté ráno. Vyspal jsem se celkem pohodlně, až na občasný hluk uklízeček a chvílemi přicházejících a odcházejících lidí, to byla klidná noc. Ráno jsem si zašel na záchod, umyl se v umyvadle, dal si čaj a u popíjení dobil mobil. Úschovna se otvírala v sedm, ještě jsem měl chvíli čas. Do mobilu jsem si nahrál audio-deník z předchozího dne. Na psaní deníku jsem moc líný a trvá to dlouho.

Show-time

V sedm jsem už stál u dveří úschovny a čekal na mého miláčka, až mi ho předají. Teď začne ta sranda, nikdy jsem neskládal kolo sám, vždycky u toho někdo byl, kdo tomu rozuměl a já se obvykle jenom díval. Krabici s kolem jsem naložil na zavazadlový vozík a výtahem jí svezl do spodního patra, kde byl stojan na smontování kola. Pustil jsem si na mobilu album hippie písniček a dal se do díla.

Stal jsem se trochu atrakcí kolemjdoucích lidí, dokonce si mě fotila skupinka Číňanů a přišel mi popřát šťastnou cestu i manažer letiště. Řekl mi, že nemá tušení do čeho se chystám, ale štěstí prý budu potřebovat. Chvíli mě prý pozoroval, jak s kolem bojuji. Musel jsem u toho vypadat celkem zoufale a legračně. Hlavně když mi nešla namontovat přední kotoučová brzda, přehazovačka mi nechtěla přehazovat a já si s tím nevěděl rady, chodil jsem zmateně kolem kola a čekal až mě něco osvítí.

Zbavit se důkazů!

Zabralo mi to dvě a půl hodiny i se svačinou. Po dokončení díla, jsem se musel zbavit krabice a nepořádku, ale nejdřív jsem si šel odskočit na záchod. Kolo jsem nechtěl nechávat bez dozoru, takže jsem to lišácky vyřešil, tím že jsem šel na invalidy. Je tam vždycky spousta prostoru na zaparkování kola.

Po vyčůrání jsem se vrátil ke krabici a přemýšlel co s ní. Nikde nebyly žádné popelnice jenom prťavé koše. Přišlo mi blbé tu krabici jenom, tak nechat povalovat v hale a nechtěl jsem tu starost s úklidem přenechat na uklízečce.

Chvilku jsem tápal, ale řešení se našlo samo a to za oknem venku. Zrovna přijela dvojce na tandem kole a začali ho rozebírat. Podle všeho to byli manželé a už museli být na cestě dlouho. V ten moment mi to docvakalo, krabici nechám jim, žádnou neměli a určitě se jim hodí. Šel jsem se jich zeptat, zda-li by se jim hodila na kolo, s hromadou bublinkové folie a sáčků na drobnosti uvnitř.

Podívali se na sebe, pak na mě, usmáli se a řekli: „Oui.“ A bylo to. Krabici jsem nechal starému, opálenému francouzskému páru. Poděkovali mi, popřáli mi „Bon voyage“ a já měl o starost méně. Navíc jsem si přilepšil na karmě dobrým skutkem, jim ulehčil přepravu kola zpět domů a ještě mě hřál pocit dobrého skutku u srdce. Tři mouchy jednou ranou, to mi ten den dobře začíná!

A zase příště…

Děkuji za přečtení článku, doufám, že se ti líbil. V příštím pokračovaní se dozvíš, jaké to bylo se proplést na kole městským labyrintem Porta, jak jsem poprvé viděl oceán a proč jsem první týden uvažoval, že cestu ukončím a jak jsem to na konec vyřešil.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error

Enjoy this blog? Please spread the word :)