Ovčí vnitřnosti vařené v žaludku AKA Skotské haggis

Věděli jste, že v roce 1971 bylo nezákonné dovážet haggis do USA z Velké Británie kvůli zákazu potravin obsahujících ovčí plíce. A podle studie z roku 2003 až třetina amerických návštěvníků Skotska považovala haggis za skutečné zvíře. Není se čemu divit, když si Angličané humorně dělají legraci ze Skotů, že haggis je roztomilé zvířátko, jehož pravé nožky jsou delší nežli levé, což mu umožňuje pohybovat se po skotských svazích ve velmi vysoké rychlosti, aniž by upadlo.

Smyšlená podobizna Haggis
foto by MyName (StaraBlazkova)

Co to je?

Po pravdě před pár lety jsem neměl tušení, co je haggis zač a asi bych si také myslel, že je to nějaké roztomilé skotské zvířátko. Před mou první cestou do Skotska jsem si udělal menší průzkum místních jídel a na seznamu toho, co bych měl vyzkoušet nesměl v žádném případě chybět haggis!

Když jsem se dozvěděl z čeho všeho to je, moc se mi do toho nechtělo jít. Ovčí vnitřnosti jako srdce, játra, nebo plíce, rozemleté na padrť, ke kterým se přidává ovčí lůj, cibule, koření, sůl, ovesné vločky. Směs těchto lahůdek se zabalí do ovčího žaludku a asi hodinu vaří ve vodě. Obvykle se podává se šťouchanými bramborami a tuřínovým pyré. Tenhle pokrm je považován za národní skotské jídlo.

foodfolio/age Fotostock

Historie Haggis

Přesný historický původ tohoto skotského národního jídla se zdá být ztracen v mlze času. Někteří prohlašují, že jídlo pochází z dávných dob, kdy muži opouštěli skotskou vysočinu, aby odvedli svůj dobytek na trh do Edinburghu. Jejichž ženy pro ně připravily levné a výživné jídlo, aby se najedli na dlouhé cestě skrz údolí. 

Jiní tvrdí, že první haggis byl přepraven na území Skotska na palubě Vikingské lodě odněkud se severu, kde se podobné jídlo jako haggis také vyskytuje.

Ještě jiná teorie spojuje jídlo s předhistorickým původem, jako způsob vaření a uchovávání drobů, který by se jinak po lovu rychle kazily. 

Shodneme se na tom, že je to velmi levný a výživný pokrm, který se dost podobá některým pokrmům v Česku. Jako třeba jitrnice nebo prejt, které se dělají tradičně po zabijačce. Určitě to bude mít původ z dob, kdy lidé neměli moc peněz a museli využit vše, co měli k dispozici a zpracovat zabité zvíře metodou “Nose to tail – od rypáčku po ocas” jak se říká.

Servírování

Tradičně se haggis připravuje jako součást slavnostního menu u dvou nejvýznamnějších skotských svátků – Burns´ Supper (25. ledna – oslava narození skotského národního básníka Roberta Burnse) a svátku svatého Ondřeje (30. listopadu) – patrona Skotska. 

Během oslav se haggis servíruje za zvuků skotských dud, kdy kuchař na stříbrném podnose donese tuhle delikatesu hostům ke stolu, za kuchařem následuje osoba, která má tu čest zarecitovat báseň od Roberta Burnse Address to Haggis, při níž je haggis slavnostně naporcován, zalit a zapit sklenkou pravé skotské whisky. A stejně, jako byl přinesen, je haggis po snědení za zvuků skotských dud opět odnesen..

https://www.travelblog.org/Photos/6687099

Moje první ochutnávka

Je začátek léta roku 2018, stopuji z Glasgow do Perthu, kde jsem měl mít další den sraz s mým kamarádem a spolužákem Michalem, odkud jsme se měli vydat do blízké vesnice Alyth, kde jsme měli pár týdnů strávit trháním jahod na farmě.

Do Perthu se dostávám k večeru. Bylo to takové klidné, malé městečko s cihlovými baráky, kterým protéká řeka. Noc jsem strávil za městem na nejvyšším kopci v okolí. Spal jsem na louce pod širákem a modlil se ať v noci neprší. Slunce na severu v létě zapadá pozdě. Tma byla až kolem půlnoci. Měl jsem štěstí, jelikož celou noc nespadla ani kapka deště.

Budíček…..

Ráno jsem se vzbudil se sluníčkem v tváři a úsměvem od ucha k uchu. Měl jsem ze sebe radost. Moje první noc pod hvězdami ve Skotsku dopadla nad moje očekávání. Michal mi volal, že už je prý v Perthu u řeky, tak že půjde za mnou, ať mu řeknu kde jsem. No zachechtal jsem se do telefonu a odpověděl mu, že na nejvyšším místě v okolí, tak ať si pohne než začne pršet, že je tu nádherný výhled. Čekal jsem. že bude nadávat a potrvá mu to věčnost se dostat na vrch, ale jako bych ho neznal. Co se týče chození je Michal blázen. U našeho prvního výletu do Chorvatska, mě doslova uchodil!

Ani jsem se nenadál a byl u mě. Objetím jsme se přivítali. Byl jsem rád, že jsme se v pořádku setkali. Pro oba z nás to byla nová zkušenost, stopovat sám v cizí zemi. Hodili jsem batoh na záda a šli jsme prozkoumat okolí.

Narazili jsme na zříceninu, na starého, vysmátého Skota s jointem v puse, na třicetimetrový sráz, udělali jsme hromadu fotek a všemu jsme se smáli. Myslím, že jsme se oba cítili jako ti největší frajeři na světě. Bylo nám osmnáct a právě jsme se dokázali stopem dostat až sem. Plnili jsme si naše sny.

Mission Haggis

Kolem oběda jsme sešli zpátky do města si dát něco k jídlu. U řeky jsme potkali starý pár. Pozdravili jsme a zeptali se naší chabou angličtinou, kde bychom si tady ve městě mohli dát haggis. Prý že na haggis narazíme v každé hospodě, ale oni ho mají rádi v jedné hospůdce, která se nachází kousek od nás. Máme jít podél řeky dokud neuvidíme kostel, vedle něj má být prý ta hospůdka. Poděkovali jsme a s Michalem jsme natěšeně vyrazili vstříc haggis.

Hospodu jsme našli, vešli s těmi velkými bágly na zádech opatrně dovnitř a sedli ke stolu. Zkontrolovali jsme se ceny na menu a naší hotovost v peněženkách a když jsme usoudili, že šest liber za jídlo není moc, tak jsme si šli objednat.

Dobrou chuť?

Oba jsem byli natěšení, zvědaví, ale i lehce vyděšení, co nám vlastně donesou a jak to bude chutnat. Oba jsme věděli z čeho je haggis, ale jak jsem psal výše jsou to ovčí vnitřnosti napěchované do ovčího žaludku a následně uvařené v hrnci. To nezní moc lákavě.

Seděli jsme dlouho než nám naše jídlo donesou a delším čekáním se naše obavy prohlubovali. Konečně už jdou k nám, až se nám z toho zatajil dech. Tak konečně už nám číšník položil talíře s haggis před nás. Byli jsme překvapení, že to nevypadá vůbec zle a ani to nesmrdí. Bramborová kaše, vařený tuřín, co vypadal jako mrkev a něco jako náš prejt.

Hmm…. Čekal jsem to horší. Podívali jsme se na sebe s takovými lišáckými výrazy jako “tak jdeme do toho i když nás to třeba zabije” a zkusili jsme první soustu. Světe div se, ono je to dobrý! Něco jak náš prejt, ale o dost sušší a méně tučný, lehce kořeněné až pikantní na jazyku, k tomu ta sametová kaše a zemitá chuť tuřínu. Všechno to chuťově pěkně balancovalo v puse. Byli jsme oba rádi, že nám to připomínalo naše jídlo z rodné domoviny a pokračovali v jídle.

Konec

No tak doufám, že jste se dozvěděli něco nového a nenudil jsem vás. Děkuji, že jste článek dočetli až do konce. Schválně mě zajímá, kdo z vás haggis už vyzkoušel a nebo by ho chtěl zkusit. Budu rád za každý váš komentář. Mějte se krásně, Kočovný Kuchtík.

You may also like...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error

Enjoy this blog? Please spread the word :)